Problém klimatické změny není problémem jednobarevným

čtvrtek 10. září 2009 10:35

Děkuji všem, kteří mne přivítali na blogu. Slibuji, že v rámci svých časových možností se budu snažit svými pohledy pomoci objasnit některé problémy kolem globálního klimatu, o nichž se v poslední době hovoří, bohužel často dost jednostranně. Problém je v poslední době silně zpolitizovaný a obvyklá snaha je vidět problém pouze jednobarevně – černě nebo bíle. Tentokrát reaguji na některé poznámky k mému prvnímu blogu.

Jirka B. vznesl několik dotazů, které určitě „blbými otázkami“ (to říká pan Jirka…) nejsou. Zkusím na ně ve stručnosti reagovat tak, jak to vidím já.

Oteplování klimatického systému je součástí periodického kolísání teplot, ale s periodou velice dlouhou (desítky tisíc let, spíše více než stovka tisíc let). Teď se nacházíme zcela určitě v té teplejší vlně periody, nicméně nárůst v posledních desetiletích je zcela nepochybně nejrychlejší z doposud zaznamenaných. V posledních třech či čtyřech dekádách se už stává trendem (skutečně trendem, protože nemůžeme očekávat, že každý následující rok bude teplejší než ten předchozí a to ještě navíc všude – to si totiž taky někdo myslí!). To, co by nás mělo dnes zneklidňovat, není vlastní nárůst globálních teplot, ale právě jeho trend.

Vliv člověka? Zcela nepochybně se člověk svojí produkcí emisí skleníkových plynů, které zvyšují tzv. přirozený skleníkový efekt, na nárůstu teploty podílí. Podílí se na něm ale i vyšší produkcí tepla, které do atmosféry uniká. Je logické, že v první polovině 20. století, kdy na Zemi žily 2 miliardy lidí, bylo celkové množství uvolňovaného antropogenního tepla určitě menší, než dnes, kdy nás zde žije již 6,5 miliard! A kolik ho bude uvolňováno na konci tohoto století, kdy demografické scénáře očekávají 9 až 19 miliard lidí?

Na důsledcích, které z toho plynou (právě změna globálního, regionálního i lokálního klimatu a větší výkyvy počasí) se člověk ale podílí i tím, že likviduje nejenom velkou část tropických pralesů, ale devastuje i lesy třeba v Evropě – rostoucí a prosperující vegetace je velkým absorbérem nejvýznamnějšího antropogenního skleníkového plynu – oxidu uhličitého. No a samozřejmě zničená či poškozená krajina se s extrémním počasím nepoměrně hůře vyrovnává. Třeba přívalové deště po svazích bez remízků a mezí, které jsme za kolektivizace zemědělství tak úspěšně rozorali, stečou téměř okamžitě a vyvolají bleskovou povodeň (to je ale jen jeden triviální příklad, dala by se jich najít celá řada…). Takže vliv člověka je zde prokazatelný, ale určitě ho nelze zužovat na pouhé emise. Kromě vlivu člověka působí na změny klimatického systému i další terestrické a extraterestrické vlivy; odpovědně stanovit percentuální podíly jednotlivých vlivů nelze, a kdo tvrdí opak, tak je apriori šarlatán!.

Z toho co jsem uvedl, plynou i směry, kterými bychom se měli ubírat při hledání cest řešení. Bohužel představa velmi zeleně laděných environmentálních kruhů je taková, že „snížení emisí vše vyřeší“ a „svět bude opět růžový“ (…nebo snad „zelený“?). Upřímně řečeno, dost podobný pohled zastává i současná Evropská komise, byť v posledních dvou, třech letech začíná přemýšlet o tom, že tomu tak možná být nemusí. Mám ale pocit, že se zatím dost soustředí na to, jak veřejnosti vysvětlit, že se v nedávné době poněkud mýlila a že teď mění postoje. A hlavně: jak při tom „vysvětlování“ neztratit svoji tvář. Ale k tomuto tématu třeba někdy příště…!

Ne, určitě není pravda, že snížení emisí celou věc vyřeší, zvláště když budou emise snižovat jenom některé státy. Jejich případná „zásadní a průlomová iniciativa“ by byla velmi záhy „odměněna“ třeba snížením konkurenceschopnosti jejich ekonomik. Tím ale vůbec nechci říci, že snižování emisí nemá smysl. Určitě má, ale musí být promyšlené a zaměřené právě tam, kde k úsporám skutečně může dojít. K tomu je ale třeba dělat nákladové analýzy, leč analýzy takové, které nejsou tendenčně zaměřené – stupňů volnosti je zejména v ekonomických analýzách mnohdy až přespříliš a ty umožňují vědomé i nevědomé „ohýbání“ jejich výsledků.

Logicky druhou cestou je brát změnu klimatu jako fakt, smířit se s tím, že klimatický systém se měnit bude a postupně odstraňovat hlavní příčiny problémů, které takové změny přinášejí – tedy vlastně se přizpůsobovat. Pozor: ne ale pasivně vyčkávat, co s námi důsledky těchto změn provedou, ale naopak aktivně a plánovitě se jim přizpůsobovat – odborně se tomu říká „adaptační opatření“ (k nim také trochu více třeba někdy časem).

Nejlepší však je, sledovat cesty obě. Přitom je potřeba se pořád kolem sebe dívat, jaký efekt nám realizace toho kterého opatření přináší a hlavně: co nás to stojí a co nás to bude stát. Namlouvat si ale, že problém neexistuje nebo že za něj mohou nejvýše sluneční aktivity, bagatelizovat problém třeba tvrzením, že oxid uhličitý je vlastně užitečný plyn, protože podporuje fotosyntézu (právě taková slova často slyšíme z Hradu), to je hodně laciné a úsměvné – ale vlastně to ani moc k zasmání už není…!

Jan Pretel

Jan Pretel

Jan Pretel

Na svém blogu bych se chtěl nezávisle vyjadřovat k otázkám klimatu, jeho změn a vlastně ke všemu, co s tématem „klima“ nějak souvisí.

Před dávnými lety jsem vystudoval meteorologii a klimatologii na matematicko-fyzikální fakultě a v posledních zhruba 15 až 20 letech se věnuji problematice globálních změn klimatu v Českém hydrometeorologickém ústavu. Řadu let jsem spolupracoval s Ministerstvem životního prostředí na směrování klimatické politiky státu, do nedávna jsem ještě zastupoval ČR v Mezivládním panelu OSN pro změnu klimatu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora