Recenze nové knížky Václava Klause „Modrá planeta v ohrožení“

úterý 20. říjen 2009 09:21

(vydalo Nakladatelství Dokořán, Praha 2009, ISBN 978–80-7363–277-9, 227 str.) Předchozí knížku Václava Klause „Modrá, nikoli zelená planeta“ jsem v květnu 2007 otvíral docela se zájmem. Zajímalo mne, čím pan prezident svoje názory na změny globálního klimatu zdůvodňuje, jak se vypořádává s odpověďmi na otázku, kterou si v dodatku k názvu knížky sám položil. Otázka tehdy zněla: „Co je ohroženo – klima nebo svoboda?“.  Vypořádal se s nimi po svém, jak je ostatně již dostatečně známo.

Od té doby Václav Klaus ve svém „boji za modrou planetu“ skutečně nepolevil, naopak svůj boj zintenzivnil. Navštívil řadu zemí, kde vždy s odkazem na „svoji knihu“ přednesl desítky projevů, názory presentoval i na půdě OSN. Nejraději však chodil mezi průmyslníky a energetické lobbistické kruhy, což je celkem pochopitelné. Právě tam totiž nalézal největší pochopení, právě tam získává i finanční zdroje na překlady svojí první knížky do cizích jazyků – celkem zřejmě již do dvanácti, zcela naposledy také do slovinštiny, ruštiny a albánštiny.

Určitě se pan prezident během svých „klimatických misí“ setkal s řadou reakcí na svá vystoupení. Právě proto mne zajímalo, co nového bude jeho následující knížka obsahovat, jaký bude další vývoj jeho argumentací. Již obálka knížky tato očekávání navozuje – jako upoutávka je na ní totiž zvýrazněně uvedeno, že jde o „sborník nových textů o globálním oteplování“. Předmluvu si napsal sám a říká v ní, že nepovažuje za potřebné psát knihu novou a s jinou argumentací – vše je totiž jasné!

Obsah nové knížky autor člení do dvou částí. V první, nazvané Doktrína globálního oteplování jako problém lidské svobody, shromažďuje 19 svých textů, které vznikly po vydání té první. Všechny texty, nebo alespoň jejich většina, již byly v našem tisku publikovány buď v plném znění, nebo alespoň v zestručněné formě. Ve druhé části (Pohled ekonomie na problematiku globálního oteplování) uvádí pět svých dalších publikovaných textů a doplňuje je svými závěrečnými poznámkami k ekonomické analýze problematiky globálního oteplování.

V první části se texty prolínají již známé Klausovy výroky o tom, že představa rozsahu probíhajících klimatických změn je uměle a neoprávněně vytvářena, že současné zvýšení globálních teplot je v historickém porovnání velmi malé, že důsledky na člověka a jeho aktivity jsou v podstatě zanedbatelné, apod. Jakékoli výhledy do budoucna považuje Klaus za výsledek výlučně spekulativních prognóz a nikoliv za vědecky ověřené zkušenosti a rozpoznání dosavadních trendů. Globální teplota prý od roku 1998 už jenom klesá, takže jakékoliv další obavy jsou zcela zbytečné.

Podle Klause zastánci projevů klimatické změny (nazývá je environmentalisty) považují své myšlenky a argumenty za nepopiratelnou pravdu a k dosažení svých cílů vyvíjejí tlaky na zákonodárce. Nutí je přijímat neliberální opatření, zavádět svévolná omezení, regulace a restrikce a podřizují je byrokratickému rozhodování. Komunismus je prý dnes nahrazován hrozbou ambiciózního environmentalismu! V uveřejněných textech se však pan prezident projevuje jako „mistr slova i pera“ – stále stejnou myšlenku vyjadřuje vždy jinými a jinými slovy, duch ani obsah však nemění. Je stále výběrově lhostejný k realitě a fakta, která jsou v rozporu s jeho přesvědčením, prostě neuznává. Jako ostatně většině přesvědčených o svojí pravdě mu jako odpověď na námitky stačí jen jeho vlastní víra.

Jak již název druhé části napovídá, texty by měly být zaměřeny převážně na ekonomické aspekty. Trochu jsem očekával, že se zde Klaus se projeví jako ekonom a v příspěvcích se objeví nějaká zásadnější „přidaná hodnota“. Bohužel jsem ji zde nenalezl – možná, že je někde skrytá a já jsem ji jako ekonom-laik pouze neobjevil. Podstatou textů je kritika tzv. Sternovy zprávy z roku 2006, zaměřené na globální ekonomické důsledky klimatické změny. Klaus se zde zaměřuje zejména na tzv. diskontování času. Jde o pojem, který je docela logický a běžně používaný ve finančních analýzách. I čas má v ekonomii svoji hodnotu, neboť „…stokoruna dnes, za rok, desetiletí, nebo století má a bude mít výrazně jinou hodnotu“. Zprávě vytýká, že diskontní sazbě Stern přisuzuje hodnotu blízkou nule a tak budoucnosti přikládá téměř stejný význam jako přítomnosti. Stern totiž říká, že „…příští generace mají stejný nárok na naši etickou pozornost jako generace dnešní…“, což Klausovi zjevně vadí.

Z  knížky vyplývá, že zřejmě ani mezi ekonomy zabývajícími se finančními analýzami přílišná shoda o odhadu výše diskontní sazby nepanuje. Lze proto Klausův názor, že je možno tento, zatím zřejmě ne zcela dopracovaný přístup, bez výhrad použít i na řešení složitých ekonomických problémů v oblasti životního prostředí? Nejde tak trochu o cynismus vůči budoucnosti a dalším generacím? Nakonec i řada dalších a zcela nedávných kroků pana prezidenta v úplně jiných souvislostech svědčí spíše o tom, že osobně klade vysoký důraz na (svoji) současnost a upozaďuje (naši) budoucnost.

Co nového se tedy čtenář v nové knížce dozvídá, jaké jsou Klausovy argumentační posuny za poslední dva roky? Ten, kdo názory pana prezidenta alespoň občas sleduje, si po přečtení určitě řekne, že vlastně vůbec žádné – já jsem je třeba nenalezl ani „mezi řádky“ …! Knížku lze proto doporučit k přečtení snad pouze tomu, kdo ještě o Klausových názorech nikdy neslyšel. Ten kdo je zná, tomu již nic nového nepřinese. Číst znovu a znovu o tom, že „…žádná věda o klimatu jako vědeckém oboru neexistuje…“, že „…argumenty IPCC jsou založené na neúplné a sporné vědě…“, že výsledky modelových scénářů dalšího vývoje klimatu jsou „spekulativní“, že „…ekonomie je jednotnou a jednolitou vědou…“ a právě ona si „…zaslouží být nazývána vědou…“ a mnoho dalších podobných výroků, je již poněkud únavné. Klaus v zásadních otázkách napadá své odpůrce s tím, že si troufají tvrdit příliš mnoho, na to, kolik toho víme, jenže pak si troufá tvrdit to samé, pouze však s opačným znaménkem.

Svůj vzkaz, že je třeba přemýšlet o tom kam, kolik a jak investovat do zmírňování dopadů klimatické změny, Klaus již světu dal (a tento jeho krok skutečně oceňuji!). Z hlediska argumentace však touto knížkou žádnou další „přidanou hodnotu“ již ale nepřinesl. Proto je pro mne obdobným „ideologickým klimaskeptickým traktátem“ jako knížka první, kterou takto označil Ladislav Metelka v Hospodářských novinách 28. 5. 2007 (též http://neviditelnypes.lidovky.cz/polemika-odborna-nikoli-ideologicka-klimatologie-f7w-/p_veda.asp?c=A070528_160932_p_veda_wag), což se pana prezidenta evidentně dotklo (viz str. 49)…!

Jan Pretel

Jan Pretel

Jan Pretel

Na svém blogu bych se chtěl nezávisle vyjadřovat k otázkám klimatu, jeho změn a vlastně ke všemu, co s tématem „klima“ nějak souvisí.

Před dávnými lety jsem vystudoval meteorologii a klimatologii na matematicko-fyzikální fakultě a v posledních zhruba 15 až 20 letech se věnuji problematice globálních změn klimatu v Českém hydrometeorologickém ústavu. Řadu let jsem spolupracoval s Ministerstvem životního prostředí na směrování klimatické politiky státu, do nedávna jsem ještě zastupoval ČR v Mezivládním panelu OSN pro změnu klimatu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora